Univerzita fríčka I
21. 6. 2007
Florbalový
freestyle (fríčko) spočívá v tom, že hráč nebo hráčka nabere míček na
čepel, odstředivou silou jej odlepí od země a vytváří kreace, dokud
míček nespadne. Při exhibicích lze míček vodit vzduchem nad hlavou a
pouštět se do různých formací, ve hře nesmí čepel nad kolena. Fríčko se
rozšiřuje a lze s jistotou říct, že v každém českém klubu se najde
někdo, kdo fríčko umí nebo trénuje, byť potají. Je zřejmé, že fríčko se
objevilo dřív ve skandinávských zemích, avšak dobrá zpráva zní: nejsme
o moc pozadu. Máme fríčkové soutěže a čím dál tím více hráčů a hráček
zkouší fríčko i ve hře. V přímém střetu se Švédskými mistry v Goteborgu
jsme v březnu tohoto roku obstáli. To je velmi důležité i proto, že
fríčko se rozvíjí a ubírá novým směrem: pryč od pouhé exhibice. Je
velmi pravděpodobné, že tato mladá doplňková disciplína přeroste v nový
alternativně laděný sport (freebandy), který bude fungovat po boku
florbalu (innebandy). Nechme se překvapit. Než k tomu u nás dojde –
nutno dodat, že nejsme neaktivní a se Švédskými kolegy spolupracujeme a
připravuje celkem fajn záležitosti – je třeba vytvořit základnu
fríčkařů ochotných na sobě pracovat.Existují
určité fyzikální zákony, které fríčko částečně porušuje, ale částečně
se musí sklonit a pomoci si v podobě zahnuté čepele. S úplně rovnou
čepelí lze fríčkovat pouze ve velmi omezeném rozsahu. Čepel na fríčko
je třeba trochu vytunit. Maximální povolený záhyb čepele na hru i na
fríčko je 3 cm.
Není známo, odkud se tato míra vzala, je však spravedlivá a nejlepší.
Větší záhyb by nedával smysl. Pokud se nejedná o extrémní fríčko, je
menší záhyb dokonce lepší, zejména pro hru. Fríčkaři hrají se záhybem
kolem 2 až 2,3 cm. Dostáváme
se k otázce, jak čepel zahýbat, tj. jakou technikou a jaký má být
výsledný tvar. Zkušenost ukazuje, že práce kvapná málo platná. Vyplatí
se postupovat pomalu a čepel do kýženého tvaru dostávat postupně.
Můžete si pomoct vhodně tvarovaným kamenem, velmi dobře fungují naše
ruce a vlastní florbalový míček. Každý fríčkař si vymyslí svůj postup a
hlavně každá čepel je jiná. Čepel na hru není nutno prohánět vysokou
teplotou, stačí fén na vlasy. Co se týče výsledného tvaru, lze
rozlišovat dva směry ohýbání podle typu čepele. Jeden směr je postupný
záhyb s potřebným háčkem na konci, tzv. vrtule nebo lopatka (Unihoc,
Zone, Canadiens, a poslední X7 od Slamingu apod.). Druhý směr je rovná
čepel a na konci přesný záhyb na míček, tzv. koš (Excel, Salming a
pod.). Obecně platí, že dobrá čepel na fríčko potřebuje hranu, a to
spodní, horní i koncovou. To pak není třeba ani veliký záhyb, neboť
hrana míček v kritických chvílích podrží. Borci s tímto typem čepele se
občas chlubí, že nemají 3 cm a dokáží to, co borci, kteří 3 cm mají. Trocha pokory neuškodí. Borci s čepelí, která nemá optimální hranu, prostě 3 cm
na extrém potřebují. Dále platí, že někteří výrobci vycházejí fríčkařům
vstříc, zejména Unihoc, Excel, prý brzo i Zone a v neposlední řadě i
Salming. Výrobci si uvědomují, že fríčko frčí a zaspat dobu se
nevyplatí, nikoli kvůli výnosům z prodeje čepelí samotných, ale ze
zisku image značky. Kladem celého vývoje je, že fričkaři již nemusejí
tolik čepele škvařit a deformovat a dobře vytuněná čepel vypadá
nenápadně. Materiál je čím dál poddajnější a tvárný. Jak
má správně zahnutá čepel vypadat? Názory se různí, ale následující
snímky snad napoví. Nabízíme několik amatérských snímků čepelí
juniorského mistra ZII na Prague Games 2006 Paddyho na hru a na extrém.
Pouze čepel na extrémní fríčko je mírně škvárnutá, čepel na hru v
žádném případě. Čepel na extrémko se pohybuje od 2,7 do 3 cm, čepel na hru kolem 2,3 cm.